Tři minuty, žádné slajdy a před sebou plný sál. FameLab hledá mladé vědce, kteří dokážou složité téma vysvětlit jednoduše, poutavě a s trochou pódiové jiskry. Do letošního finále se probojovala také Tereza Nováková z Jaderky, která se rozhodla publiku ukázat, jak pomocí obyčejné duhy zkrotit extrémní výkony laserového světla. Jak se fyzička připravuje na vědecký stand-up, proč je pro ni srozumitelnost větší výzvou než charisma a co se naučila, když na chvíli odložila rovnice a začala pracovat s hlasem, gesty i tichem?
Terezo, kdybys měla někomu, kdo o soutěži nikdy neslyšel, vysvětlit, do čeho ses to vlastně přihlásila – co bys řekla?
Soutěž FameLab je vlastně něco jako vědecká superstar. Cílem ale není zpívat, nýbrž vysvětlit libovolné vědecké téma za pouhé tři minuty. Zásadní je podat to jednoduše a srozumitelně pro širokou veřejnost, klidně i zábavnou formou s prvky divadla. Nejtěžší na tom celém je, že se člověk nemůže schovat za žádnou elektronickou prezentaci. Na pódium si může přinést jen takové pomůcky, které sám fyzicky unese.
Co tě vůbec přimělo přihlášku poslat?
Byla to určitě moje láska k vědě a k její komunikaci. V poslední době docela dost přednáším a neustále hledám cesty, jak vědecká témata předat publiku poutavou a zábavnou formou. Hodně s tím při svých výstupech experimentuji. Baví mě stále objevovat nové možnosti, zkoušet si nové techniky a taky trochu testovat vlastní limity. Přihlásit se do FameLabu se tím pádem úplně přirozeně nabízelo.
Některé univerzity nebo pracoviště si své reprezentanty pro FameLab cíleně připravují. Ty ses přihlásila sama. Byla to výhoda, nebo spíš skok do neznáma?
Byl to rozhodně obrovský skok do neznáma. Na FJFI se komunikace vědy zatím příliš nevyučuje, v našem prostředí je to pořád ještě nová disciplína. Nemám žádné divadelní základy, všechno se učím víceméně doma a vnímám se spíš jako takový „hobby komunikátor“. Samotná přihláška byla naprosto spontánní rozhodnutí. Naštěstí mi ale s přípravou na finále začal pomáhat Darren Copeland z Jaderky, který mě dokázal posunout na úplně nový level. Tréninky s ním byly ale neskutečně náročné – stačila hodina intenzivního mluvení a hraní a byla jsem zralá jít rovnou spát. Popravdě to pro mě bylo asi víc vyčerpávající než fotbalový trénink. Každá minuta ale stála za to.
S jakým tématem jdeš do finále?
Jdu do finále s tématem CPA (Chirped Pulse Amplification) – elegantním světelným trikem, za který má Donna Strickland Nobelovu cenu. Vybrala jsem si ho, protože nádherně ukazuje, že ve fyzice nefunguje vždycky jen hrubá síla. Když se totiž dřív vědci snažili jednoduše zesílit ultrakrátký pulz, obrovský špičkový výkon jim doslova odpálil optiku.
Donna na to ale šla chytře přes časovou doménu a já ten její trik na pódiu vysvětluji na obyčejné duze. Uvědomila si, že stačí pulz spektrálně rozložit a natáhnout v čase – zkrátka tu „smotanou duhu“ rozvinout. Zesilovač pak nedostane šok, v klidu dlouhou vlnu nabije energií a na konci se vše zase smrští do zlomku vteřiny. Baví mě na tom, že klíč ke krocení petawattových výkonů neležel v žádné složité rovnici, ale v obyčejném tanci světla.
Tři minuty znějí krátce. Když se ale člověk postaví sám před 250 lidí bez prezentace, mohou být asi i docela dlouhé. Co je na přípravě tříminutového vědeckého vystoupení nejtěžší?
Ve skutečnosti jsou tři minuty hrozně málo. Nejtěžší na tom celém je dokázat mluvit opravdu jednoduše. Znamená to najít pro složitou fyziku funkční analogie v normálních věcech, se kterými se lidé potkávají každý den. A pak je tu předání konkrétní emoce a nadšení – potřebujete si to publikum udržet, aby jim myšlenky neutekly jinam a neztratili se ve výkladu. Skloubit vše dohromady do pouhých 180 vteřin, to je za mě skutečný masterpiece.
Porota hodnotí obsah, srozumitelnost a charisma. Které z těch tří slov ti dává nejvíc zabrat?
Srozumitelnost.
Dá se podle tebe charisma vůbec natrénovat?
Upřímně si myslím, že charisma člověk moc nenatrénuje. Zkrátka ho buď má, nebo ne. Můžete se sice naučit techniky – na MasterClass jsme třeba trénovali, jak lépe pracovat s hlasem, gesty nebo jak správně načasovat ticho na pódiu. To vše projev obrovsky posune a dodá vám jistotu. Ale samotné jádro, takovou tu přirozenou jiskru a schopnost strhnout lidi, si zkrátka člověk musí přinést už v sobě.
Jako studentka FJFI jsi zvyklá na prostředí, kde je přesnost zásadní. Tady ale musíš složitou vědeckou myšlenku vysvětlit třeba středoškolákovi jen za několik minut. Jak moc bolí fyzičku něco zjednodušovat?
Ze začátku to bolelo hodně, není to vůbec nic jednoduchého. Postupem času se s tím ale člověk naučí pracovat a já to teď naopak dost využívám i přímo u nás v laborce. Neustále si kladu tu základní otázku – proč? Občas se cítím přesně jako středoškolák – samotné vědecké termíny mi zkrátka někdy nestačí. Vždy se problém snažím v hlavě propojit s něčím známým a zjednodušit si ho, protože díky tomu ho pak i já sama lépe chápu. Mám už v hlavě vybudovaný takový vlastní „překladač“. Samozřejmě to nejde vždycky – to je ale pro mě ten nejlepší signál. V tu chvíli totiž přesně vím, že dané věci sama ještě dostatečně nerozumím.
Kde je pro tebe hranice mezi srozumitelným zjednodušením a tím, kdy už vědu zkresluješ?
To je strašně těžká otázka. Samozřejmě se pokaždé snažím nechodit do zkreslení, ale upřímně – občas se bez něj zkrátka neobejdete. Často to řeším tak, že se záměrně nepouštím úplně do hloubky. Držím se víc na povrchu a nechám posluchače, aby do toho tématu vpluli sami a postupně zjistili, že pod hladinou se skrývá mnohem víc. Pro začátek totiž naprosto stačí předat jim prvotní motivaci a zaujmout je. Věda je fakt překrásná a mým úkolem je spíš otevřít k ní dveře, ne je hned zavalit všemi detaily.
O MasterClass víkendu jsi říkala, že ti „otevřel úplně novou dimenzi“. Co se tam stalo, že z něj máš tak silný dojem?
Naučili nás tam propojit projev s celým tělem a používat i úplně jiné techniky komunikace, než je jen mluvené slovo. Je neskutečně krásné zjistit, že člověk dokáže předat emoci, aniž by vůbec promluvil, a vlastně aniž by udělal extra velký pohyb. Spousta věcí se ani nedá pořádně popsat, byl to pro mě kompletně nový svět. Dokonce mám pocit, že i ten reálný svět kolem sebe teď najednou vidím úplně jiným, mnohem hezčím a krásnějším způsobem. Získala jsem obrovskou motivaci a hromadu nápadů do budoucna. Hlavně se ale uvnitř mě otevřela spousta nových schopností a propojení, o kterých jsem předtím neměla ani tušení. Je to ale přesně ten typ zážitku, kterým si člověk musí projít sám, aby ho dokázal doopravdy pochopit.
Kdybychom vedle sebe pustili tvoje původní přihlašovací video a vystoupení, které chystáš na finále, poznali bychom vůbec, že jde o stejný stand-up?
Určitě jo, téma a kostra zůstávají, ale už by to prostě nebylo ono. Přihlašovací video byl takový základní level. Teď to bude mnohem lepší a myslím, že ten obrovský progres bude úžasně vidět. Popravdě mi ale to, jak moc velký ten skok vlastně byl, asi plně dojde až pár dní po samotném finále, až to ze mě všechno spadne.
Po třech minutách přicházejí otázky poroty, kde už naučený scénář nepomůže a musí se ukázat, jak dobře tématu skutečně rozumíš. Máš větší respekt ze samotného vystoupení, nebo právě z téhle části?
Větší respekt mám asi ze samotného vystoupení. Je to totiž jediná část, kterou můžu mít plně ve svých rukách a kterou můžu reálně ovlivnit. Následné otázky od poroty už nechám nějak plout. Nedá se to dopředu naplánovat, takže se tím nestresuji a zkrátka budu reagovat na to, co zrovna přijde.
V porotě zasednou známí popularizátoři vědy Jan Lukačevič, Eliška Selinger a Jiří Martínek alias Doktor Vševěd. Je mezi letošními porotci někdo, před kým máš obzvlášť velký respekt – nebo od koho by pro tebe zpětná vazba znamenala nejvíc?
Asi nemám nikoho konkrétního, koho bych takhle vyloženě vypíchla. I k tomuhle přistupuji s tím, že to prostě nechám plout. Uvidíme.
Ve finále bude kromě odborné poroty hlasovat také publikum, jehož velkou část budou tvořit středoškoláci. Je pro tebe větší výzva zaujmout odborníka, nebo člověka, který se s tvým tématem setkává poprvé?
Jednoznačně ty, kteří o mém tématu uslyší úplně poprvé. Mým hlavním cílem je dokázat je do vystoupení vtáhnout. Pokud se mi to povede a třeba právě středoškoláky v publiku to bude bavit a odnesou si zážitek, bude to pro mě znamenat úplně nejvíc.
Co je horší, mluvit o fyzice před plným sálem, nebo před třemi lidmi, kteří přesně vědí, kde jsi něco zjednodušila?
Určitě ti tři lidé. Z Jaderky mám totiž po zkušenostech se zkouškami z matematické analýzy a algebry docela strach udělat chybu i v jednom jediném slově. Většinou to znamenalo, že člověk ze zkoušky rovnou letěl, takže tohle je pro mě takové mini trauma. Plný sál oproti tomu může sice působit děsivě, ale na druhou stranu se toho dá krásně využít. Je přece úžasné mluvit o vědě, kterou milujete, před plným sálem lidí. Máte jedinečnou možnost své nadšení naplno sdílet a šířit dál. Bude to neskutečná zkušenost.
Co bys chtěla čtenářům, a možná potenciálním příštím soutěžícím, vzkázat?
Nebojte se projevovat emoce a experimentovat v oblasti komunikace. Na Jaderce je sice fajn, že člověk mluví občas trochu jako robot a bezchybně píše rovnice, ale věda je krásná i v tom, že si s ní člověk může úžasně hrát. Těch způsobů, jak se dá popsat a vyjádřit, je extrémně mnoho. Je zkrátka škoda nechat ji jen schovanou na papíře.
Foto: FameLab