Vzpomínka na prof. Miloslava Havlíčka
S velkou lítostí oznamujeme, že zemřel matematik, fyzik, pedagog a děkan FJFI z let 1990–1994 a 2000–2006, prof. Ing. Miloslav Havlíček, DrSc. Připojujeme také vzpomínku na zesnulého pana profesora Havlíčka z pera pana profesora Pavla Exnera.
Život profesora Havlíčka byl neodlučně spjat s fakultou. Patřil k jejím prvním absolventům a na ní také začal po absolutoriu pracovat. Největší vliv na něj tehdy měl profesor Votruba, nestor české teoretické fyziky, který ho inspiroval ke studiu algebraických metod v kvantové teorii. Algebra byla vždy jeho nejoblíbenější disciplínou; jeho přednášky na toto téma se odlišovaly hloubkou a jeho náročnost podstatně přispěla k tomu, že fakulta byla v oněch letech opravdu výběrovou školou. Přednášel i na jiná témata; jeho kurs funkcionální analýzy byl počátkem pozdější, dodnes populární učebnice.
To již byl ovšem členem matematicko-fyzikální fakulty, kam přešel z moci úřední spolu s profesorem Votrubou a řadou kolegů. Odtud také vycestoval v sedmdesátých letech do Spojeného ústavu v Dubně, kde strávil v laboratoři teoretické fyziky tři a půl roku, a na základě výsledků tam získaných obhájil doktorskou disertaci. Jeho profesionální život po návratu byl poznamenán setrvalou nepřízní mocných, což posléze vedlo k tomu, že se po dvou desetiletích rozhodl vrátit se na svou alma mater, na její katedru matematiky; tam setrval do konce své kariéry a jako emeritus s ní spolupracoval do konce svého života.
Fotografie prof. M. Havlíčka na konferenci "SELECTED TOPICS IN QUANTUM FIELD THEORY AND MATHEMATICAL PHYSICS", Bechyně, červen 1986. Autor: Jiří Dolejší, CC BY-SA 4.0
Když došlo ke zlomu, byl přirozeným kandidátem na děkana obrozené školy; ujal se této role a bezpečně provedl fakultu složitým obdobím přechodu k novým pořádkům. V té době také získal akademické hodnosti, jež byly v předchozím období vyhrazeny jiným. Nezanedbatelným dílem přispěl k oživení vědeckých aktivit; jako příklad lze uvést založení Dopplerova ústavu pro matematickou fyziku a aplikovanou matematiku, jehož úspěšná činnost trvá již přes třicet let.
Jádrem životní dráhy profesora Havlíčka byla síla jeho osobnosti. Ač sám trpěl od mladých let postižením, svou energií překonával většinu lidí ve svém okolí a často byl svým kolegům oporou v těžkých životních chvílích; to platilo i v dobách, kdy si státní moc jeho schopností pramálo cenila. Jeho moudrost, humor a osobitý slovník nám dávaly víru, že stojí za to s životem se prát; budou nám chybět. Čest jeho památce!